​

… a nic nenasvědčovala tomu, že by se mělo stát něco podivného. Všude venku se hromadil sníh, z něhož si žáci prvního stupně, kteří v tu dobu měli po vyučování, vyráběli sněhové koule a házeli na své spolužáky a kamarády.

​

   Na druhém stupni panovala také pohoda. I když žákům stále probíhala ve třídách výuka, nic moc se nedělalo. Někteří z žáků poslouchali učitele, někteří dělali, že něco dělají. Byla poslední vyučovací hodina a ručičky hodin se pomalu, ale jistě blížili k půl druhé. Žáci netrpělivě čekali, až zvonek konečně zazvoní a tím pádem budou volní od školních povinností.

​

   Najednou se ozval hlas ze školních reproduktorů:

   „Promiňte prosím krátké přerušení vyučování. V kanceláři ředitelky školy, stejně jako všude jinde ve škole se objevil neznámý předmět. Vedení školy okamžitě po zjištění této skutečnosti kontaktovalo Městskou policii. Její jednotky jsou již na cestě. Tímto apelujeme na žáky, aby zachovali klid a za žádných okolností se nepřibližovali k objektu a ani se nepokoušeli opustit budovu školy! Konec hlášení.“

​

   Během těchto několika sekund se najednou ve všech místnostech školy objevila podivná krabička. Byla obdélníkového tvaru a matné černé barvy, na jedné straně vystupovala malá skleněná kupole. Učitelé varovali žáky, aby se ke krabičce nepřibližovali. Všude bylo ticho, někteří lidé školou povinní se dokonce báli jít na toaletu. Ve třídách nastal neklid, a to jak ze strany žáků, tak ze strany zaměstnanců školy. Nikdo zkrátka vůbec netušil, co se vlastně děje.

​

   Samozřejmě se to týkalo i rodičů, kteří měli ohromný strach o své ratolesti, Ze školy se stala telefonní ústředna s nekonečným počtem hovorů. Ustrašení rodiče obvolávali snad všechny učitele. Toho využili ve svůj prospěch žáci, kteří v době, kdy byli učitelé zaneprázdněni vysvětlováním, co se vlastně děje, vymýšleli konspirační teorie.

​

   Jednu z mých nejoblíbenějších vymyslel jeden můj nejmenovaný spolužák. Pojednávala o tom, že tohle všechno byl jen test. Test, který si na nás vymysleli učitelé, aby zjistili, jak bychom se my (žáci) chovali ve stresových situacích.

​

  Na první pohled vám to může připadat jako pěkná blbost, protože si říkáte, proč by škola něco takového dělala? Když se ale zamyslíte, tak to zase není nepravděpodobné, protože by v podstatně všechno výše uvedené šlo zfalšovat. Od telefonátů rodičů až po zavolání policie. Velmi málo žáků zpochybňuje to, co říkají učitelé. Učitelé jsou pro většinu z nás důvěryhodné osoby. Tedy jinými slovy, věříme tomu, co nám říkají. Takže když se ve školním rozhlase objeví zpráva o tom, že se někde něco objevilo, všichni tomu věří, protože to říkali učitelé.

​

  A teď se vraťme ke konci příběhu. Můj nejmenovaný spolužák měl pravdu, skutečně to byl experiment. Vím, že si myslíte „s těmi krabičkami to vůbec nedává smysl“. Ukázalo se totiž, že žáci při výuce vůbec nedávají pozor, takže si nějakých krabiček nikdo předtím hlášením ani nevšiml.

   Konec!

Stránku připravil J.W.

​